Tereza Boučková: Dům v Matoušově ulici (ČRo 3 – Vltava)

Spisovatelka Tereza Boučková, kterou mohou znát posluchači Českého rozhlasu Dvojka coby moderátorku pořadu Noční mikrofórum, má na svém kontě řadu žánrově rozmanitých titulů, mezi nimiž vedle krátkých i delších próz figurují též fejetony či cestopis. Stěžejní místo v její tvorbě ovšem zaujímá několik románů, čerpajících z autorčiných osobních a rodinných prožitků, pro které by se vcelku hodilo dnes tak módní označení autofikce. Do této linie tvořené romány Indiánský běh, Rok kohouta a Život je nádherný, publikovanými vždy s mnohaletým odstupem, lze zařadit i její novinku, v Odeonu vydaný dvousetstránkový román Dům v Matoušově ulici.

I tentokrát máme co do činění s prozaickým textem kolážovitého charakteru, obsahujícím útržkovité vyprávění, v němž se rychle střídají časové i narativní roviny a do kterého jsou organicky začleněny pasáže z archivních dokumentů, korespondence a podobně. Příběh vyprávěný z pohledu jeho autorky pak sice z velké části spadá do sféry historie, zároveň je však skrze svou vypravěčku pevně ukotven v přítomnosti a dokonce reflektuje události aktuální v době jeho vzniku – od Ruskem rozpoutané války na Ukrajině přes napadení Izraele příslušníky Hamásu až po střelbu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Autorčino emotivní glosování uvedených událostí přitom ještě zesiluje tragický nádech celého románu, který z velké části pojednává o osudech několika Židů v první polovině 20. století a také o životě v komunistické totalitě.

Dům v Matoušově ulici na pražském Smíchově, kde Tereza Boučková dlouhou dobu žila a kam se před několika lety zase vrátila, se může pochlubit vskutku bohatou a dramatickou minulostí, kterou autorka ve svém románu dokázala kýženým způsobem vytěžit. Od jedné konkrétní scény, která ve vypravěčce probudí zájem o historii celého domu, se záhy dostáváme k líčení barvitých osudů dlouhé řady postav spjatých buď se samotným domem, nebo s rodinami v něm přebývajícími.

Ve vyprávění, které přiznaně mísí fakta s fikcí, se vedle dnes neznámých, leč v autorčině podání vždy něčím zajímavých lidí objevuje též řada proslulých osobností, které domem nebo životy jeho obyvatel svého času prošly, jako byli Josef Mengele, Miloš Forman, Zita Kabátová či Václav Havel. Několik z nich ostatně do příběhu vstupuje i skrze osobní vzpomínky autorky, která si coby dcera spisovatele Pavla Kohouta – zprvu stalinisty a později chartisty – za komunismu rozhodně prožila svoje. Je přitom takřka jisté, že způsob psaní Terezy Boučkové, vyznačující se autobiografičností a bezmála dokumentárním laděním, rychlými střihy, záměrnou nedořečeností a civilním stylem vyprávění, s nímž kontrastuje přítomnost řady velmi emotivních pasáží, nemusí být některým čtenářům po chuti. Tím spíše, že výsledný text se jeví být nejen vítaně autentický a syrový, ale rovněž trochu neučesaný, dost možná i vinou nedbalé redakce.

Na druhou stranu, k naplnění svého autorského záměru – tedy sepsat příběh domu a jeho obyvatel, k nimž se sama počítá a v jejichž osudech se odráží velká část pohnutých dějin 20. století – těžko mohla zvolit odlišný typ narace. Nehledě na to, že v případě čtenářů otevřených tomuto způsobu podání, kteří nadto sdílejí autorčin empatický přístup k chybám druhých a zároveň nekompromisní postoj k minulému i současnému utrpení nevinných, přítomný román zkrátka funguje a slibuje intenzivní, byť místy nelehce vstřebatelnou četbu. Což souvisí také s tím, že její próza zatím patří v kontextu české literatury k těm nejaktuálnějším, co se týče zpracování dosud čerstvých a velmi bolestivých traumat, prožívaných celou naší společností, jako je například již zmiňovaná střelba na pražské filozofické fakultě.

Tereza Boučková: Dům v Matoušově ulici. Odeon / Euromedia Group, 2024, 208 stran.